Scénář expozice zpracoval ředitel Hornického muzea Příbram PaedDr. Josef Velfl společně s kolektivem spolupracovníků. Autorem vizuální podoby, které dominuje sedmimetrový model údolí řeky Vltavy, a současně zhotovitelem jednotlivých modulů expozice, je Miroslav Žálek. Na grafickém ztvárnění výstavních prvků se významně podílel Pavel Šlapák.

Expozice opírající se o množství trojrozměrných předmětů, dobových vyobrazení, historických map a dalších materiálů je umístěna v podkroví rekonstruované budovy bývalé hospodářské usedlosti na návsi obce (je však přístupná i pro vozíčkáře). Sídlí zde také muzeum balonového létání, památník místního rodáka prof. Františka Drtiny, galerie současného výtvarného umění a informační centrum.

Koryto, které řeka Vltava utvářela po mnoho milionů let, se zejména během 20. století zásadně změnilo vznikem několika přehradních zdrží, pod jejichž vzedmutou hladinou nenávratně zmizelo nejedno romantické zákoutí, řada malebných vesnic, usedlostí, plaveckých hospod, mostů, jezů, komunikací a podobně.

Nově otevřená stálá expozice dokumentuje na ploše zhruba 200 metrů čtverečních bohaté dějiny a přírodní krásy říčního úseku od Zvírotic po někdejší Svatojánské proudy, před vznikem Slapské a Štěchovické přehrady. Připomíná nejstarší osídlení této oblasti v pravěku, život podél řeky v dnes zaniklých obcích, osadách a samotách, využívání řeky pro dřevařský průmysl i těžbu a zpracování zlata a také kamene v okolních lomech. Ve čtrnácti částech přináší zajímavosti o místech, která navždy zmizela pod hladinou Vltavské kaskády.

Prvním popisovaným je území mezi Záběhlicemi a Zvíroticemi, nad nimiž se rozkládalo největší známé pohřebiště knovízské kultury mladší doby bronzové v Čechách.
Další úsek Županovice–Rybárna–Bukovnice je znám báňským podnikáním v okolních kamenolomech či těžbou a zpracováním zlata. U Županovic bývaly dva ostrovy a jez, na jehož pravém okraji postavil roku 1729 Jan Ferdinand Schor první kamennou plavební komoru pro lodě v Čechách.

Cholín, následující po proudu, náležel od pradávna k důležitým přechodům přes Vltavu na cestě ze Sedlčan k Novému Knínu a Mníšku pod Brdy, jak dosvědčuje několik bývalých opevněných sídelních poloh v okolí. Stávala zde i vyhlášená plavecká hospoda a přívoz.
V osadě Oboz na úseku Oboz–Bílé skály existovala od 16. do 19. století solnice – císařský sklad a překladiště soli. Vrch Drbákov tyčící se nad Obozem byl díky výskytu tisu červeného prohlášen již v roce 1933 přírodní rezervací, a stejně tak i sousední vysoká skaliska lemující řeku s názvem Bílé skály (později s označením Albertovy).

Naproti Bílým skálám stávala levobřežní víska Smilovice. Pracovaly zde původně tzv. puchýrny, neboli přetloukárny a drtírny (stoupovny) zlaté rudy, zmiňované v Deskách zemských v polovině 16. století v souvislosti s úpravnickým procesem při báňském podnikání v zlatorudním revíru Psí hory. Zachovaly se tu pozůstatky četných hornických pracovišť z období vrcholného středověku až raného novověku. Dosud v ložisku Mokrsko–západ zůstává ukryto v zemi přibližně 100 tun zlata, což řadí tuto lokalitu k největším nalezištím v Evropě.

Od Smilovic míjel tok Vltavy velkým ohybem Častoboř a dále po proudu samotu Sejce se starou plaveckou hospodou, která bývala spolu s nedalekým Sejckým ostrovem s písečnými plážemi oblíbeným výletním místem. Naproti sejcké hospodě nad osadou Vymyšlenka vzniklo další chráněné území s původními porosty a teplomilnou květenou.
Rozsáhlý vyvýšený ostroh nad soutokem potoku Mastníku s Vltavou severně od Sejckého ostrova již od pravěku opakovaně využívali naši předkové k osídlení. Nejvýznamnější období je však spjato se vznikem keltského oppida zvaného podle blízké obce Hrazany.

Následující úsek Kobylníky–Ústí–Ostromeč patří opět k významným místům dotčeným ve středověku a raném novověku těžbou zlata, a sice rýžováním v náplavech údolní nivy Vltavy. Ve středověku se nad řekou tyčil hrad Ostromeč, od poloviny 16. století zmiňován jako zřícenina. V okolí je několik půvabných vyhlídek.

Dále po proudu Vltavy leží Živohošť, od pradávna známá brodem a přívozem. Byla knížecím dvorcem Přemyslovců již v 11. století. Symbolem Živohoště je kostel sv. Fabiána a Šebestiána, původně románská trojlodní bazilika z 12. století. Na pravém břehu se nacházela historická Rákosníkova hospoda s letopočtem 1617 vytesaným na stropním trámu.

Obsahovala vzácně dochovanou tzv. dymnou jizbu. Přestože byl tento dům prohlášen v roce 1950 kulturní památkou a před blížícím se vzdutím hladiny Slapské přehrady roku 1952 rozebrán, svérázným přístupem tehdejších kompetentních orgánů a institucí byly v roce 1967 převzaty do sbírky muzea ve Vlašimi pouze některé drobné dřevěné části a zmiňovaný stropní trám (který je vystaven v expozici). Zbytek skončil jako palivové dřevo. Od začátku 20. století se Živohošť rozvíjela jako rekreační a turistické centrum.

V blízkém Hněvšíně se narodil František Drtina (1861–1925), univerzitní profesor, vědec evropského významu, filosof, průkopník novodobé pedagogiky a skautingu, politik, vlastenec, spolupracovník a přítel prezidenta republiky Tomáše G. Masaryka.
Za Živohoští Vltava pokračovala k osadě Moráň, poslední možné zastávce vltavských plavců před Svatojánskými proudy. Bývala zde plavecká krčma, mlýn, přívoz, malý pivovar, od konce 19. století i nový patrový hostinec, jenž byl určen hlavně pro výletníky z Prahy.

Na další trase Královská–Ždáň–Babor museli plavci zbystřit pozornost, protože na ně v uhánějícím proudu čekaly dvě skupiny nebezpečných skalisek a balvanů. Naproti samotě Babor na levobřeží stávalo sídlo poříčního dozorce, který měl též převoznické právo. Spolu s původní osadou Ždáň zanikl v tomto úseku Vltavy výrazný, 450 m dlouhý ostrov, ležící dnes v hloubce 35 až 40 metrů na dně Slapského jezera.

Posledním úsekem je Záhoří–Rovínek–Svatojánské proudy s místem kdysi zvaným Střed Království českého. Svatojánské proudy patřily k nejdivočejším a plavecky k nejnebezpečnějším, ale současně k nejkrásnějším partiím Vltavy. V minulosti lidé spojovali jejich vznik s působením ďábla, který podle pověsti chtěl zatarasit řeku, neboť skála zde zasahovala z levého břehu skoro do poloviny toku. V roce 1643 byl na ní vztyčen takzvaný Ferdinandův sloup, který se stal předním symbolem Svatojánských proudů. V roce 1722 přibyla do jeho sousedství socha sv. Jana Nepomuckého. Zájem veřejnosti o poznání nádherné malebné krajiny u Vltavy nedaleko Prahy výrazně vzrostl od roku 1865 po zahájení paroplavby do nedalekých Štěchovic. Roku 1889 tu vznikla první značená turistická trasa u nás, v roce 1918 založena první trampská osada s názvem Ztracená naděje.

Významnou kapitolu dějin 20. století středního Povltaví v okolí Chotilska tvoří účast zdejších obyvatel v zápase za národní svobodu, demokracii, při budování samostatného státu a při následné obraně republiky proti nacistickému zlu i poúnorové totalitě. Němými svědky oněch událostí jsou dnes mimo jiné pomníky, pamětní desky a památníky roztroušené v mnoha obcích či osadách při Vltavě a další hmotné i nehmotné doklady dokumentující hrdinství místních lidí, kterým je v expozici též věnována pozornost.