Po získání základního vzdělání vystudoval Jaroslav Hájíček vyšší reálné gymnázium v Nymburce a v lednu 1918 odjel jako jednoroční dobrovolník rakousko-uherské armády na italskou frontu. Po skončení 1. světové války a vzniku Československa se přihlásil k službě v čs. armádě a zúčastnil se mimo jiné bojů s maďarskými jednotkami na východě naší republiky. Jako důstojník čs. armády absolvoval různé kurzy, školení a vystudoval rovněž Vysokou školu válečnou v Praze. Od 31. 1. 1937 byl převelen k 2. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany. Po hitlerovské okupaci 15. 3. 1939 se podílel na vzniku ilegální vojenské odbojové organizace Obrana národa a na činnosti její zpravodajské sekce. Podařilo se mu z budovy Ministerstva národní obrany tajně vynést šifrovací klíče a zasloužil se o navázání ilegálního radiového spojení s čs. odbojovými centry ve Varšavě, Paříži a Londýně. V rámci domácího protinacistického odboje spolupracoval též s Petičním výborem Věrni zůstaneme a pomáhal s vydáváním ilegálního časopisu V boj. V roce 1939 nebylo žádné celostátní podzemní akce, které by se nějakým způsobem nezúčastnil a do níž by s úspěchem Jaroslav Hájíček nezasáhl. Před zatčením gestapem se mu podařilo na podzim 1939 uprchnout do zahraničí. Vydal se „jižní cestou“. V Bělehradu se nejprve podílel na zprovoznění radiostanice za účelem spojení s domácím odbojem. Krátce spolupracoval rovněž při zajišťování transportů dalších čs. uprchlíků prostřednictvím francouzského konzulátu v Budapešti.
Přes Turecko se dostal koncem léta 1940 na Střední východ, kde byl dne 17. 9. 1940 v Haifě zařazen jako styčný a spojovací důstojník u Československé vojenské mise. Od 1. 3. 1942 nastoupil jako velitel čs. zpravodajské expozitury v Istanbulu. Pod jeho velením došlo ke zkvalitnění zpravodajské práce a k významnému rozšíření kurýrní sítě, jakož i k navázání radiového spojení s odbojovým centrem na Slovensku. Od 1. 10. 1944 se stal velitelem Československé vojenské mise v Istanbulu a tuto funkci zastával až do konce 2. světové války v Evropě. Od 1. 9. 1945 působil jako čs. vojenský atašé v Turecku. Jeho válečná zpravodajská činnost byla vysoce hodnocena. Zařadil se mezi nejlepší čs. válečné zpravodajce a pracovníky čs. vojenské diplomatické služby. Počátkem října 1946 byl povolán z Istanbulu zpět do Prahy a zařazen na 2. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany. Následně byl odvelen k službě u Vojenské oblasti 2 do Tábora, kde se brzy stal zástupcem a pak velitelem týlu. Necelý týden po komunistickém převratu 25. 2. 1948 mu byla udělena zdravotní dovolená, která byla počátkem května změněna na tzv. dovolenou s čekaným. Dne 1. 11. 1948 byl v hodnosti plk. gšt. přeložen z politických příčin do výslužby. Jako hlavní důvod tohoto rozhodnutí mu bylo sděleno, že „nenašel kladný poměr k lidově demokratickému řádu republiky“. Ani tímto rozhodnutím však útoky proti Jaroslavu Hájíčkovi neustaly. Příslušníci 5. oddělení Ministerstva národní obrany zjevně hledali záminku ke kriminalizaci jeho osoby. Dne 22. 4. 1949 byl zatčen a transportován do tábora nucené práce Mírov.
Na základě vykonstruovaných obvinění byl posléze odsouzen Nižším vojenským soudem v Praze 15. 12. 1950 podle § 7 zák. č. 231/48 Sb. a po odvolání Vyšším vojenským soudem Praha dne 15. 1. 1951 k jedenácti měsícům odnětí svobody a k následnému přikázání do tábora nucených prací. Prošel vězeňskými zařízeními Mírov, Mladá Boleslav, Praha-Ruzyň, opět Mladá Boleslav, Praha, Pardubice, Příbram-Vojna (16. 2. – 6. 6. 1951), Handlová, Nováky, Bratislava, znovu Praha-Ruzyň, Nitra a Brno, odkud byl propuštěn 14. 2. 1953. Opětovně byl zatčen StB 2. 6. 1956 a obviněn z organizování protistátní letákové kampaně na podporu demokratických požadavků studentů přednesených na Majálesu v květnu 1956. Dne 26. 9. 1956 byl shledán vinným z trestného činu sdružování proti republice a odsouzen Krajským soudem v Praze ke třem rokům vězení nepodmíněně. Propuštění se dočkal 3. 6. 1959. Dne 2. 6. 1970 byl částečně rehabilitován. O osm let později, 21. 3. 1978 v Praze zemřel. Za svoji vlasteneckou činnost byl vyznamenán mimo jiné Čs. válečným křížem 1918, Čs. vojenskou medailí Za zásluhy I. stupně, Čs. vojenskou pamětní medailí, Čs. válečným křížem 1939, Řádem Slovenského národního povstání, britským, rumunským a jugoslávským válečným vyznamenáním a dalšími. Jako výraz vojenské rehabilitace byla 11. 9. 1991 Jaroslavu Hájíčkovi vrácena hodnost plukovníka in memoriam.
In 1951 the communist regime sent to the Forced Labour Camp at Příbram-Vojna an eminent Czechoslovak intelligence officer and participant in the anti-Nazi struggle during WWII, Jaroslav Hájíček. Following the Nazi occupation of 15.03.1939 he took part in setting up the illegal military resistance organisation Defence of the Nation. As part of the home-based anti-Nazi resistance he also co-operated with Petitions Committee Faithful We´ll Remain and helped with the publishing of the illegal magazine Fight On! (V boj). Avoiding being arrested by the Gestapo he managed in the autumn of 1939 to escape abroad. From the summer of 1940 he acted as the Liaison Officer at the Czechoslovak Military Mission in the Middle East. From 1944 he headed the Czechoslovak Military Mission in Istanbul and became one of the best military intelligence officers within the Czechoslovak military diplomatic service. Following the communist coup d´état he was persecuted. On the basis of trumped-up charges he was sentenced in 1950 to 11 months imprisonment and subsequently ordered into a Camp of Forced Labour which included in 1951 CFL Příbram-Vojna.
